Ještě k „Audiatur et…“

Já do debaty nad „Audiatur et altera…“ ještě jednou vstoupím, i když to, co jsem k tématu chtěl říct, jsem již řekl. Ale protože se do doporučené Nakonečného publikace – v diskutované souvislosti – žádný ze zdejších blabloggerů určitě nepodíval, učinil jsem tak za ně (za vás a pro vás) já. Kvůli tabulce raději do příspěvků a ne do komentářů.
Na úplný začátek zásadní konstatování o hodnotách od klasika: C.G.Jung v Tavistockých přednáškách (Analytická psychologie. Její teorie a praxe. Tavistocké přednášky. Academia Praha 1993) o hodnotách říká tu zásadní věc, že: „(…) cítění (emocionalita) nás informuje pomocí svých citových odstínů o hodnotách věcí, (…) zda je věc přijatelná nebo příjemná či ne. Říká nám, jakou má pro nás ta věc hodnotu. (…) Nuže (přednáší Jung s espritem kolegům psychologům a psychiatrům – pozn. JJ), ta „hrozná“ věc na cítění je, že je to – tak jako myšlení – racionální funkce.“
Ty se, Víkeji, s JS stále trochu míjíš, protože on má na mysli výhradně hodnoty morální, resp. morální zásady, které získáváme v procesu vývoje osobnosti, kdežto ty mluvíš o hodnotách obecně. A to v tom smyslu, že názor na hodnotu věcí (předmětů, myšlenek, činů, morálních zásad…) se může v průběhu života měnit. JS má svou pravdu v tom, že se v určitém stádiu vývoje osobnosti stabilizuje charakter jedince do relativně neměnné struktury. Existují různé teorie charakteru, např. tzv. genetická teorie /R.F.Peck a R.J.Havinghurst, 1960/ (ta se bude JS líbit), která „…uplatňuje vývojový zřetel: charakter je zde identifikován s určitou úrovní morálního vývoje tak, jak se tento vývoj vykazuje v ontogenezi (ontogeneze, vývoj jedince, fylogeneze, vývoj druhu – pozn. JJ). Usuzuje se, že u každého jedince dominuje určitý typ charakteru, odpovídající určité úrovni morálního vývoje. Charakter je zde spojován s morálkou, avšak existuje více pojetí vývoje osobní morálky (např. J.Piaget a další).

Peck a Havinghurst podávají tento přehled vývoje charakteru:
typ charakteru - období vývoje
amorální - kojenectví
prospěšný - ranné dětství
konformní - pozdější dětství
iracionálně vědomý - adolescence a dospělost
racionálně altruistický - adolescence a dospělost

Dospělý jedinec (dle této teorie) ve svém morálním vývoji obvykle ustrne na určité úrovni, která je charakteristická pro chování dítěte určitého věku: většina dospělých se v tomto smyslu vyznačuje jakýmsi morálním infantilismem. Např. nejnižší úroveň vývoje morálky reprezentuje tzv. amorální charakter, tedy výrazný egoismus s nedostatkem vnitřních zábran, což je charakteristické chování kojence.
Charakteristika jednotlivých typů charakteru je, podle Pecka a Havinghursta následující:
- Amorální charakter představuje vlastně to, co se klinicky nazývá psychopatická osobnost: nedostatek ohledů na zájmy druhých lidí, kteří jsou chápáni jen jako prostředky k uspokojování vlastních potřeb (…).
- Prospěšný charakter: jedinec internalizuje princip chovat se tak, jak se chovají nebo jak by se chovali jiní, tj. být jako jiní, aby nedošlo k sociální dezaprobaci (aby nedošlo k vyvolání odporu nebo odmítání a aby o něm jiní dobře smýšleli). Jde tu o formální ohled na mínění ostatních; pokud vnější kontrola chybí, může se jedinec chovat i bez zábran. Jako správné chápe jen to, co odpovídá pravidlům, nemá internalizovány abstraktní principy cti, odpovědnosti atd. Odpovídá to v podstatě psychice dítěte předškolního věku.
- Konformní charakter: rovněž zde je internalizován princip chovat se tak, jak se chovají ostatní, aby nedošlo k sociální dezaprobaci, avšak na rozdíl od předchozího typu je tu přítomno již méně impulzívnosti, tedy více vnitřní kontroly a méně egoismu, protože se uplatňuje ohled na ostatní, spíše sle stále ještě z hlediska „aby se neřeklo“ a když „se to ostatní nedovědí“, chování se uvolňuje. Odpovídá to v podstatě psychice dítěte školního věku.
- Iracionálně vědomý charakter: zde jsou již internalizovány abstraktní principy, například čestnosti, avšak svérázně pojaté a zakládající osobité pojetí správného a nesprávného na bázi emočního vztahu; je to tedy jakási „slepá morálka“, založená na strnulé aplikaci abstraktních morálních principů, bez dostatečného zřetele k okolnostem a důsledkům. Reprezentuje psychický obraz charakteru osob, které internalizovaly a přijaly za své vzorce chování svých rodičů.
- Racionálně altruistický charakter reprezentuje nejvyšší úroveň morálního vývoje jedince, který již nemá strnulá iracionální morální schémata, ale je „realisticky morální“, tj. jedná s ohledem na danou situaci a možné důsledky pro jiné; zvažuje vždy hledisko sociálního dopadu svého jednání (altruismus), egoistické sklony ustupují do pozadí.

Dvě poznámky k tématu „Audiatur et…“ a proběhlé diskuzi:
Přerod (převýchova, prozření…) Šavla (celníka, zazobaného úředníka přísně lpícího na předpisech a nařízeních) v Pavla (člověka altruistického a slitovného až k mučednictví – pozdější sv. Pavel), změna (dovyvinutí se) jeho charakteru z „iracionálně vědomého“ v charakter „racionálně altruistický“, se udál až ve středním věku.
K otázce stability osobnosti kniha praví:
„Osobnost je pokládána za trvalejší, ale nikoli neměnnou strukturu. Vlivem zkušenosti se člověk mění, a to se projevuje i změnami jeho psychických osobnostních vlastností, v extrémních případech tzv. konverzí, tj. změnou ve svůj protiklad (např. bonviván se změní v mystika nebo naopak).“

To, že osobnost dokonce ani charakter, nejsou předurčeny k rigidní ale k dynamické stabilitě, svědčí fáze vývoje osobnosti (Ch. Bühlerová, E.H.Erikson):
„Eriksonovy fáze (1968) jsou tyto (uvádím jen uvozující relace – JJ):
- 1. rok života: důvěra-nedůvěra
- 2. a 3. rok života: autonomie-pocit studu
- 4. a 5. rok života: iniciativa-pocit viny
- 6. až 11. rok života: přičinlivost-inferiorita
- 12. až 18. rok života: nalezení identity-difúznost rolí
- mladší věk dospělosti: intimita-izolace
- střední věk dospělosti: plodnost-sebeabsorbování
- stáří: integrita-pochybování.“

Myslím, že to těm přemýšlivějším k orientaci v nakousnutém problému stačí. A k poznání, že se uvedený odborný text nemíjí ani s tématy „výchova novinami“ a „výchova novinářů novináři“.

Na závěr kontrolní otázka pro JS. Do jakého typu charakteru by zařadil sám sebe vzhledem k (pravda) celkem drobnému obchodnímu případu mezi jím a LW, kdy nedodržel (pravda) jen ústní smlouvu mezi dvěma přáteli o užívání autorského díla, kdy proti vůli autora a bez jakékoli protihodnoty toto autorské dílo dále marketingově využíval ve prospěch svého komerčního webu. Kdy jedinou odpovědí na opakované stížnosti autora byla výsměšná rada, ať se obrátí na soud.
JJ