Přání

Slavte stále!

Přeji všem veselou oslavu slunovratu

GENI(T)ÁLNÍ BÁSEŇ - nepohádka pro dospělé (dialog vagínky s peniskem)

I.
Jednoho májového dne
se penisek poklopcem ven podíval
bylo počasí teplé a krásné -
tak se rychle vybr(d)ložil.

II.
Na svých kouličkách se projížděl
v teplých paprscích Slunéčka
když tu náhle co neuviděl:
proti němu se půvabně klouzala vagínka

III.
Na svém něžném oblém těle
měla kolečkové brusle připnuté
plavé chloupky se třpytily cele
kapkami rosy ze studánky čisté

IV.
Oba stanuli uprostřed cesty
vagínka si peniska prohlédla podrobně:
Jaký jsi ošklivý, malý a vrásčitý
já však prince velkého a krásného hledám usilovně

V.
Penisek se málem urazil velice:
Také se pídím celým zemským okrskem
po překrásné a chytré princezce
která mne omladí a zvětší svým dotykem

VI.
Nabízím ti své služby nezištné
vysmýčím tvou malou komnatku
nepotřebuji k tomu mýdlo žádné
uvidíš, že nepropadneš smutku

VII.
Vagínka začla po tom tuze toužiti:
Milý penisku, buď lordem mým
do mého příbytku se přemísti
tam vše vyzkoušíme způsobem řádným

VIII.
Penis se zvětšil, narovnal a omládl
smekl svou smetanovou buřinku
lysou lesklou červenou hlavu zvedl
a odjel s vagínkou na suchém koni
stvořit LÁSKU

Jaroslav Kříž
28.1.2008

Neříkejte mi, chlapci, že není na tom světě veselo. Tuto báseň mi ten níže zmíněný kamarád z gymplu předal s trochou rozpaků, ve zvláštní obálce, spolu s knihou svých veršů. Báseň přečetl na autorském večeru soutěže Literární Šumava, které se jako soutěžící zúčastnil. Trochu hrdě a zároveň trochu nejistě mně sdělil, že když ji na tom literárním večeru četl, že se přítomná děvčata celou dobu hihňala, některá zadržovaným smíchem až slzela. To už jsem nevydržel a Jardovi řekl, že není jasné jestli se ty holky smály básni nebo jemu. Bylo vidět, že si myslí, že obojímu, ale vybral si z obojího to lepší.
JJ

Tak kdo koho kopíroval? Přiznejte se!!

Vcera jsem vytahl z me knihovny knihu o samizdatu a ejhle ziram na podobnost ciste nahodnou hahahaha..

Lado, tak se priznej hahaha.. ne ja te jen skadlim.. ale neni to zertovne? Musim rict , ze Ladova verze je mnohem hezci..

Uvolněte se prosím !!!

Tak abyste se trochu uvolnili, já jsem se od srdce zasmál. Ani nevím čemu, asi nad absurdistánem v trochu jiném podání.
http://kudelovarohart.blog.idnes.cz/c/155289/F234te-de-lhumanite-aneb-jak-to-vidi-francouzsti-komuniste.html

Jak nevyhodit kazety? -:)

pro někoho třeba lepší než hodit do koše.
http://technet.idnes.cz/znovuobjevte-sve-stare-kazety-walkman-stoji-par-korun-a-dela-mp3-p85-/tec_audio.asp?c=A100904_085510_tec_audio_kuz

Ještě k „Audiatur et…“

Já do debaty nad „Audiatur et altera…“ ještě jednou vstoupím, i když to, co jsem k tématu chtěl říct, jsem již řekl. Ale protože se do doporučené Nakonečného publikace – v diskutované souvislosti – žádný ze zdejších blabloggerů určitě nepodíval, učinil jsem tak za ně (za vás a pro vás) já. Kvůli tabulce raději do příspěvků a ne do komentářů.
Na úplný začátek zásadní konstatování o hodnotách od klasika: C.G.Jung v Tavistockých přednáškách (Analytická psychologie. Její teorie a praxe. Tavistocké přednášky. Academia Praha 1993) o hodnotách říká tu zásadní věc, že: „(…) cítění (emocionalita) nás informuje pomocí svých citových odstínů o hodnotách věcí, (…) zda je věc přijatelná nebo příjemná či ne. Říká nám, jakou má pro nás ta věc hodnotu. (…) Nuže (přednáší Jung s espritem kolegům psychologům a psychiatrům – pozn. JJ), ta „hrozná“ věc na cítění je, že je to – tak jako myšlení – racionální funkce.“
Ty se, Víkeji, s JS stále trochu míjíš, protože on má na mysli výhradně hodnoty morální, resp. morální zásady, které získáváme v procesu vývoje osobnosti, kdežto ty mluvíš o hodnotách obecně. A to v tom smyslu, že názor na hodnotu věcí (předmětů, myšlenek, činů, morálních zásad…) se může v průběhu života měnit. JS má svou pravdu v tom, že se v určitém stádiu vývoje osobnosti stabilizuje charakter jedince do relativně neměnné struktury. Existují různé teorie charakteru, např. tzv. genetická teorie /R.F.Peck a R.J.Havinghurst, 1960/ (ta se bude JS líbit), která „…uplatňuje vývojový zřetel: charakter je zde identifikován s určitou úrovní morálního vývoje tak, jak se tento vývoj vykazuje v ontogenezi (ontogeneze, vývoj jedince, fylogeneze, vývoj druhu – pozn. JJ). Usuzuje se, že u každého jedince dominuje určitý typ charakteru, odpovídající určité úrovni morálního vývoje. Charakter je zde spojován s morálkou, avšak existuje více pojetí vývoje osobní morálky (např. J.Piaget a další).

Peck a Havinghurst podávají tento přehled vývoje charakteru:
typ charakteru - období vývoje
amorální - kojenectví
prospěšný - ranné dětství
konformní - pozdější dětství
iracionálně vědomý - adolescence a dospělost
racionálně altruistický - adolescence a dospělost

Dospělý jedinec (dle této teorie) ve svém morálním vývoji obvykle ustrne na určité úrovni, která je charakteristická pro chování dítěte určitého věku: většina dospělých se v tomto smyslu vyznačuje jakýmsi morálním infantilismem. Např. nejnižší úroveň vývoje morálky reprezentuje tzv. amorální charakter, tedy výrazný egoismus s nedostatkem vnitřních zábran, což je charakteristické chování kojence.
Charakteristika jednotlivých typů charakteru je, podle Pecka a Havinghursta následující:
- Amorální charakter představuje vlastně to, co se klinicky nazývá psychopatická osobnost: nedostatek ohledů na zájmy druhých lidí, kteří jsou chápáni jen jako prostředky k uspokojování vlastních potřeb (…).
- Prospěšný charakter: jedinec internalizuje princip chovat se tak, jak se chovají nebo jak by se chovali jiní, tj. být jako jiní, aby nedošlo k sociální dezaprobaci (aby nedošlo k vyvolání odporu nebo odmítání a aby o něm jiní dobře smýšleli). Jde tu o formální ohled na mínění ostatních; pokud vnější kontrola chybí, může se jedinec chovat i bez zábran. Jako správné chápe jen to, co odpovídá pravidlům, nemá internalizovány abstraktní principy cti, odpovědnosti atd. Odpovídá to v podstatě psychice dítěte předškolního věku.
- Konformní charakter: rovněž zde je internalizován princip chovat se tak, jak se chovají ostatní, aby nedošlo k sociální dezaprobaci, avšak na rozdíl od předchozího typu je tu přítomno již méně impulzívnosti, tedy více vnitřní kontroly a méně egoismu, protože se uplatňuje ohled na ostatní, spíše sle stále ještě z hlediska „aby se neřeklo“ a když „se to ostatní nedovědí“, chování se uvolňuje. Odpovídá to v podstatě psychice dítěte školního věku.
- Iracionálně vědomý charakter: zde jsou již internalizovány abstraktní principy, například čestnosti, avšak svérázně pojaté a zakládající osobité pojetí správného a nesprávného na bázi emočního vztahu; je to tedy jakási „slepá morálka“, založená na strnulé aplikaci abstraktních morálních principů, bez dostatečného zřetele k okolnostem a důsledkům. Reprezentuje psychický obraz charakteru osob, které internalizovaly a přijaly za své vzorce chování svých rodičů.
- Racionálně altruistický charakter reprezentuje nejvyšší úroveň morálního vývoje jedince, který již nemá strnulá iracionální morální schémata, ale je „realisticky morální“, tj. jedná s ohledem na danou situaci a možné důsledky pro jiné; zvažuje vždy hledisko sociálního dopadu svého jednání (altruismus), egoistické sklony ustupují do pozadí.

Dvě poznámky k tématu „Audiatur et…“ a proběhlé diskuzi:
Přerod (převýchova, prozření…) Šavla (celníka, zazobaného úředníka přísně lpícího na předpisech a nařízeních) v Pavla (člověka altruistického a slitovného až k mučednictví – pozdější sv. Pavel), změna (dovyvinutí se) jeho charakteru z „iracionálně vědomého“ v charakter „racionálně altruistický“, se udál až ve středním věku.
K otázce stability osobnosti kniha praví:
„Osobnost je pokládána za trvalejší, ale nikoli neměnnou strukturu. Vlivem zkušenosti se člověk mění, a to se projevuje i změnami jeho psychických osobnostních vlastností, v extrémních případech tzv. konverzí, tj. změnou ve svůj protiklad (např. bonviván se změní v mystika nebo naopak).“

To, že osobnost dokonce ani charakter, nejsou předurčeny k rigidní ale k dynamické stabilitě, svědčí fáze vývoje osobnosti (Ch. Bühlerová, E.H.Erikson):
„Eriksonovy fáze (1968) jsou tyto (uvádím jen uvozující relace – JJ):
- 1. rok života: důvěra-nedůvěra
- 2. a 3. rok života: autonomie-pocit studu
- 4. a 5. rok života: iniciativa-pocit viny
- 6. až 11. rok života: přičinlivost-inferiorita
- 12. až 18. rok života: nalezení identity-difúznost rolí
- mladší věk dospělosti: intimita-izolace
- střední věk dospělosti: plodnost-sebeabsorbování
- stáří: integrita-pochybování.“

Myslím, že to těm přemýšlivějším k orientaci v nakousnutém problému stačí. A k poznání, že se uvedený odborný text nemíjí ani s tématy „výchova novinami“ a „výchova novinářů novináři“.

Na závěr kontrolní otázka pro JS. Do jakého typu charakteru by zařadil sám sebe vzhledem k (pravda) celkem drobnému obchodnímu případu mezi jím a LW, kdy nedodržel (pravda) jen ústní smlouvu mezi dvěma přáteli o užívání autorského díla, kdy proti vůli autora a bez jakékoli protihodnoty toto autorské dílo dále marketingově využíval ve prospěch svého komerčního webu. Kdy jedinou odpovědí na opakované stížnosti autora byla výsměšná rada, ať se obrátí na soud.
JJ

Cesky velvyslanec horizontalne

Mili pratele

neco pro pobaveni. Vcera me navstivil cesky velvyslanec Martin Palous, tak jsme s moji tridou udelali jeho portret pred tradicnim zrcadlem v mem studiu (minuly rok jsme tam stali nazi se studenty, jak si pamatujete).

Jelikoz byla komunikace v ceskem androsi horizontalni- tedy mezilidska a ne zalozana na vertikalnich mediich dnesni doby-tak jsme velvyslance hodili do horizontalni polohy..

Přečtěte si Havlův volební program imaginární politické strany

nebo zkuste jinou optimistickou akci jakou je výstava Jana Kaplického
Možná to osvěží, zde bloudící mozek temnoty.

Geniální řešení americké krize

Jak se chovaji nase americka uniformovana prasata v ilegalni iracke valce.

Takováhle globalizace potěší

Abych vás přivedl taky na trochu jiné myšlenky, než stále ty "katastroficko-demokratické".
JJ

Je to pozitivní nebo negativní manipulace?

Raději jsem tu perlu mezi kýči přilepil ještě sem.
JJ

Zemrel Howard Zinn

Dnes zemrel clovek, ktereho jsem si nesmirne vazil a osobne ho znal.

http://www.nytimes.com/2010/01/28/us/28zinn.html?hp

Dalsi hlavolam

PASCALOVA SÁZKA, Z knihy Velké postavy západního myšlení

Jelikož přijetí této sázky není věcí rozumu a důkazu, Pascal volbu předkládá jako sázku. Jsou dvě možnosti: buď Bůh existuje, anebo neexistuje. Rozum nám nedává žádné prostředky určit, co je pravda. Pokud ale Bůh existuje, může to znamenat zásadní rozdíl. Může to způsobit proměnu naší přítomnosti a budoucnosti. Pokud Bůh neexistuje, pak jsme zanecháni ve slatině své beznaděje. Uvážlivý hráč by přehlédl šance a vložil svou sázku na náboženskou alternativu. Můžeme vše vyhrát a nemáme co ztratit, zdůrazňoval Pascal. Žít jako nevěřící může být krajně riskantní, pokud Bůh existuje. Pokud Bůh neexistuje, pak na našem jednání vpodstatě nezáleží. A není jiné volby než vsadit. Nevsadit na Boží existenci znamená totéž co vsadit na jeho nebytí, a vzdáváme se tak možných výhod toho, že Bůh existuje. Jak později řekne Wiliam James, stojíme před nucenou volbou, která je monumentální.
Pascal si byl dobře vědom, že sázka na možnost s nejvyšší šancí neučiní člověka zbožným. Byl si též vědom, že náboženská alternativa dává mnoho dalších možností – judaismus, křesťanství, islám, hinduismus, budhismus, animismus a další. Nalézt náboženství, a to správné náboženství, vyžaduje nadlidské úsilí. Lze chtít věřit a lze doufat, že se člověk stane pravým věřícím. Lze se na tento stav připravit. Avšak jedině Bůh může poskytnout milost, díky níž spatříme světlo. Jakmile obdržíme tuto milost, lze posuzovat zřejmé doklady pro jednotlivé víry. Pascal tvrdil, že přijetí zázraků, proroctví a podobně není výsledkem zřejmosti dokladů, avšak není ani nerozumné v ně věřit. Víra či nevíra ústí v to, zda máme či nemáme milost, „takže u těch, kdo následují (pravé náboženství), se jeví, že je to milost a ne rozum, proč je následují; a u těch, kdo se jej střehou, je to chtíč, ne rozum, proč se jej střehou“.

Blaise Pascal, *1623 – †1662
Patřil k nejoslnivějším postavám 17. století a k největším francouzsky píšícím autorům. Zásadním způsobem přispěl k matematice, fyzice, filozofii a teologii. Byl to nesystematický, avšak velice pronikavý myslitel, který nezapadal do hlavních proudů filozofie 17. století neboť nebyl ani racionalista ani empirik.

Dávám sem tento úryvek jako příspěvek do diskuse, no, spíš jako protiklad podivně a nepochopitelně zlobných výkřiků proti křesťanství a víře v Boha (bohy) vůbec. Znovu opakuji, nejsem věřící, ale zároveň nejsem tak pyšný, abych považoval miliardy upřímně věřících za lidi horší nebo hloupější než jsem já.
JJ