UMÍME DISKUTOVAT?

Moji milí debatéři, dovolím si vám zprostředkovat několik myšlenek Libora Stejskala, zkušeného editora (působil tak v Lidových novinách, MF Dnes, Hospodářských novinách), který je od roku 2007 editorem blogů Aktuálně.cz. Úvaha z níž cituji vyšla v Mediažurnálu 3/2012 (což je občasník Syndikátu novinářů ČR) pod názvem Má smysl debatovat na intenetu?

„(…) UMÍME DISKUTOVAT?

Asi nikoho nepřekvapím, když napíšu, že na stránkách blogů hledá každý něco jiného. Někdo zábavu, poučení, jiný si chce popovídat, další vykřičet ze svých frustrací. O to zajímavější je sledovat, jak tato různorodá skladba lidí reaguje, a to nejen na autory blogů, ale i na sebe navzájem. (…) Nejčastěji diskutuje dospělý muž (ženy jsou zastoupeny z necelé čtvrtiny), přinejmenším středoškolského vzdělání, který dokáže poměrně dobře argumentovat, formulovat své názory a často je i podepřít nejrůznějšími fakty. (…) Zároveň ale takový typický debatér prakticky vždy (čest výjimkám) vstupuje do debaty s přesvědčením, že má jako jediný ve věcech, o nichž se mluví, jasno a jeho jediným cílem je vysvětlit to i ostatním. Pokud to nejsou ochotni přijmout, začíná být agresívní, nedebatuje, ale potírá jiné názory a nakonec útočí ad hominem.

Svým způsobem je zábavné pozorovat, jak si podstatná část internetových debatérů velmi rychle osvojí schéma, které vlastně jakoukoliv debatu předem vylučuje.

Prvních několik vět je podle něj třeba vždy věnovat tomu, komu je příspěvek určen. Pořádně to dotyčnému vytmavit, říct mu něco, co si za rámeček nedá, nejlépe třeba, „že podobnou blbost jsem už dlouho nečetl“, popř. doporučit, aby si dotyčný zopakoval základní školu.

Nezřídka pak následuje docela zajímavá úvaha na diskutované téma (někdy i dost propracovaná analýza) podepřená mnoha zajímavými fakty (která ovšem podporují jen a pouze autorův pohled na věc).

Napadený oponent (pokud vůbec do debaty vstoupí) zareaguje obdobně, jen o něco ostřeji.

Pokračování takové „výměny názorů“ vede k tomu, že část diskutujících debatu znechuceně opouští a zbytek se rozdělí na dva tábory, které poplácávají „své borce“ virtuálně po ramenou  a občas vypustí směrem k odpůrcům nějakou tu jízlivost či sprostotu vlastní provenience (přičemž oba hlavní aktéři si už zpravidla jen vzájemně snaží dokázat, kdo z nich je větší blbec).

Postupně několik takovýchto alfa-samců opanuje dlouhodobě celé diskusní fórum a jejich příznivci se těší, kdy si to mezi sebou rozdají, aby se mohli přidat a také ideovému oponentovi jednu též přidat. (…) je až zarážející, nakolik setímto schématem necháváme v debatách pohletit, jsme ochotni se k němu dříve nebo později připojit či se jím od diskuse nechat zcela odradit.

Jen opravdu málokdo udrží věcný a nekonfrontační tón svých příspěvků tváří v tvář osobně laděným útokům. Je to samozřejmě pochopitelné, navíc nelze očekávat, že internetové debaty něco vyřeší, tak proč v nich ztrácet nervy a čas.

Přemýšlím nad tím od té doby, co jsem se na tenký led internetových diskusí pustil. Pokud se člověk naučí diskutovat na internetu způsobem, který prolamuje výše uvedené schéma, nenechá se vyprovokovat, ale ani znechutit, je podle mne dobře vybaven i pro diskurs v reálném, tedy nevirtuálním světě (třeba tím, že druhého hned od debaty neodradí a ani on sám se odradit nenechá). A to vůbec není k zahození, zvláště pak v naší současné společnosti, kde se reálná debata často až moc podobá té internetové. (…)“

Myslím, že je to přesné a vybízející k sebereflexi. Smířlivé, vánoční.....

JJ